Klášter
 

Byl jakousi akademií svého kraje, kde byli jak řemeslníci, tak i výtvarní umělci (sochaři, řezbáře, stavitelé, malíři) hudebníci, zpěváci, kde se pěstovaly vědy, filosofie, opisovaly kodexy, spisovaly kroniky, pěstovala se medicína, alchymie, lékárna atd.

Významné postavení řádu Augustiniánského v církevním životě středověku se zračí i ve stavbě klášterní. Řádové pravidlo a společný život mnichů si vyžádaly určité stavební schéma. Spojovacím článkem mezi klášterním chrámem a komplexem klášterních budov byla křížová chodba čtverhranného půdorysu, ohrazující rajský dvůr. Jižní strana křížové chodby přiléhá k severní stěně chrámového dvojlodí. Na východní straně sousedí s křížovou chodbou sakristie, na severní straně bývalý dormitář (= společná ložnice), refektář (= jídelna) a kapitulní síň.

Kaple sv. Vincence
Velký dům vlevo brány do klášterního nádvoří postavený od Petra z Rožmberka (+ 1347) sloužil Boršovi arcijáhenu bechyňskému za obydlí až do jeho smrti. Jindřich z Rožmberka dal dům r. 1395 klášteru, ale vyhradil si v něm doživotní byt.

Kaple sv. Vincence je nestarší částí komplexu klášterních budov. Postavena v letech 1367 – 1379 Petrem z Rožmberka. Má zdi z červených pálených cihel (o stavební kámen byla na Třeboňsku vždy nouze ). Bývala domácí kaplí opatů. Po zrušení kláštera koupi ji s celou sousední budovou kanonie kníže Schwanzenberk. Trakt směrem ke kostelu byl přidělen za byty knížecím služebníkům a penzistům. Kaple přidělena byla k bytu knížecího lesmistra, jehož obydlí v městě shořelo při velkém požáru r. 1781 a bylo prodáno sousedovi. V kapli zřízeno skladiště zvěřiny a „culina ex ea facta est et ita antiquissimum religionis catholicae Trebonae monumentum in furnum abiit“. Lesky: přeměněna byla v kuchyni a tak z nejstarší památky katolického náboženství udělána kuchyně“ (Hrdlička I. str. 126-127)

V díle „Denkmäler von Wittingau“ str. 279 se píše: St.Vincentii Kapellen ist dem Gemauer nach annoch in jener Form, wie selbe gleich Anfangs und wenigstens vor vier Hundert Jahren erbauet worden ware, in der äbtlichen Residenz zu sehen. Zeit wehrender Regirung Seiner Hochwürden des Herrn Karoli Pusch von Gr¨nwald, gewesenen dritten Probsten des Wittingauer Klosters, wurde sie auf dessen Befehl im Jahre 1707 durch Herrn Petrum Keck, königlichen Hofmalern aus Prag, mit schöner Malerei – Arbeit ausstafieret und gezieret.

Z dějin kláštera
Viz Josef Salaba v Lasopisu Leského musea, 1899 str. 271

Za vstupní branou do klášterního nádvoří vpravo je vchod do křížové chodby, na jehož kamenném ostění je ve dvou břevnech nad sebou nápis: „Monasterium canonicorum regularium s.Augustini 16 Sit nomen domini benedictum 39“ (= Klášter kanovníků řádu sv.Augustina 16 Buď jméno páně pochváleno 39)
Letopočet připomíná obnovení kláštera a renovaci klášterních budov.
Třeboňský augustiniánský klášter byl založen r. 1367 čtyřmi bratřími Petrem, Joštem, Oldřichem a Janem z Rožmberka. Dosavadní farní kostelík byl znovu vystavěn a proměněn v kolegiální chrám. Podle nadání zakladatelů mělo zde žíti 8 řeholníků, která byli skvěle zaopatřeni rozmanitými dávkami a polnostmi v okolních vesnicích. Na počátku sem byli uvedeni 3 mniši z Roudnice. Bohatství kláštera vedlo mnichy k nesvornosti a rozmařilému životu a tak Vlém z Rožmberka roku 1565 klášter zrušil. S povolením císaře Maxmilána nařídil, aby více žádného novice do kláštera nepřijímali. A tak pomalu mniši vymírali „až léta 1584 poslední kanovník Franklander z tohoto světa vykročil a napsal vzadu na velkém oltáři klatbu na rod pánů z Rožmberka, aby žádného dědice neměli a po sobě nepozůstavili, poněvadž jsou kanovníky z kláštera vybyli, aby sami taky žádného dědice neměli, tak aby toto panství třeboňské do cizích rukou přišlo, což se vskutku taky stalo, že oba ti vzácní páni bez dětí umřeli.“ Mniši ovšem vyčítali panu Vilémovi z Rožmberka, že zrušil klášter proto, aby se mohl zmocnit jeho bohatých statků. Tato výtka je ale zcela neodůvodněna, vždyť Vilém si nenechal ty statky pro sebe, ale hned r 1567 je dal Jesuitům, které do Třeboně povolal, a když se mim zde nelíbilo, založil a nadal pro ně bohatě kolej v Krumlově. Pak zůstal klášter opuštěn až do r. 1631, kdy na rozkaz císaře Ferdinanda III. byly všechny klášterní statky vráceny mnichům řádu augustiniánského znovu sem uvedeným. „Dne 4.aprilis léta 1631 pan prelát Bernhard z Klasterneuburku přivezl na Třeboň první dva kanovníky dejnono Lecha (Samuela Tučka) a jednoho Němce (Ignáce Lantze). Při tom odevzdal panu hejtmanu Janovi z Eckersdorfu dekret od J. Mti krále Ferdinanda III., aby byli v zámku akkomodirováni, dokud se klášter nespraví.“
Brána do klášterního nádvoří má vytesán letopočet 1752 a znak infulovaného opatství. Nad znakem je v nice umístěn reliéf sv.Huberta s jelenem. Vnější kamenný portál brány jo polokruhový, vnitřní lomený (gotický).
Mniši Augustiniáni vedli pak duchovní správu při zdejším kostele až do zrušení kanonie císařem Josefem II. r. 1785, načež zde ustanoven farář s dvěma kaplany. Od biskupa Jana Prokopa Schafgotsche z Budějovic povýšena zdejší fara na děkanství na věčné časy 2.11.1788.
Vlevo vstupní brány do klášterního nádvoří je bývalé obydlí opatovo. R.1395 daroval Jindřich z Rožmberka opatu Janovi a klášteru třeboňskému tento tzv. velký dům, postavený před r.1389 od Petra z Rožmberka. Bydlel tu předtím bechyňský arcijáhen Brores. Kaple sv.Vincence je nejstarší zachovanou stavbou v Třeboni. Postavena byla tiž dříve než klášter a nynější kostel. Je slohu gotického, o jednom poli pěti stranami osmiúhelníka uzavřená a opěrnými pilíři zesílená, a má žebra i patky stejného tvaru jako kostel a křížová chodba. Tře dvojdílná zazděná okna si dosud zachovala své kružby trojlist. Roku 1707 dal prelát Karel Pusch z Grünwaldu kapli sv. Vincence vymalovati od pražského dvorního malíře Petra Khecka. Podle farní pamětní knihy byl po zrušení kláštera r.1788 oltář sv.Vincence prodán a z kaple samé udělána byla spižírna a kuchyně, takže nejstarší třeboňská památka se stala obyčejnou pekárnou. Teprve roku 1925 byla kaple správou státních lesů a statků pietně restaurována.
Dále vlevo při západní straně nynější sýpky a skladiště (tj.poč.20.stol.) jsou bývalé konventuální stavení kláštera. Výstupek čili risalit, v němž jsou umístěny schody do budovy má pěknou pilastrovou architekturu s barokním štítem, v němž nahoře je v kameni tesaný klášterní znak infulovaného opatství a pod ním ve třech podélných polích nápis

ADALBERTUS CRL  A  M  D  G  HANC ABBATIAM
         ABBAS   MDCCXXXX   FIERI FECIT

CRL = canoniorum regularium Lateranensium
AMDG = ad maiorem dei gloriam
Lesky: Vojtěch (Prechtl) řádových kanovníků lateránských opat k větší slávě boží 1740 toto
Opatství dal postavit

V bývalém kapitulním sále bylo od r.1837 lesní ředitelství. V budovách při severní a východní straně nádvoří býval konvent sester řádu sv.Karla Boromejského s dívčí školou a knížecí nemocnicí.

Kamenná kašna uprostřed dvora byla postavena kolem r.1725 z odkazu Marie vdovy po třeboňském měšťanovi Jiříkovi Mokrém a ještě poč.20.stol.byla kryta pěknou kuželovitou střechou. Jinak tu stála menší kašna, zřízená kolem r.1670, která už tehdy byla zásobována vodou ze studní na polích, kde dnes stojí závod Otavan.

Klášterní ambit (křížová chodba)
Tento čtvercový ochoz byl dostaven r.1369 (tj.dva roky po založení kláštera), neboť se dočítáme, že 11.listopadu tohoto roku učinili jindřichohradečtí minorité smlouvu s kameníky Mikulášem a Ondřejem, aby jim zbudovali při kostele sv.Jana podobný ambit, jaký je v Třeboni. Jednotlivé chodby jsou 24 m a 26 m dlouhé a 4 m široké. Byli to podle všeho domácí, již známí mistři a podle provedení naší křížové chodby je možno říci, že byli svého umění dokonale znalí. Tato stavba patří totiž k nejpozoruhodnějším svého druhu v Lechách. Založena je v podobě čtverce, jehož každá strana má 7 do kříže sklenutých polí, a 5 oken obrácených do tzv.rajského dvora, odkud sem přivádějí světlo. Trojdílná přes 4 m vysoká okna mají pravidelné a čistě provedené kružby. Latinský nápis na druhém okně západního křídla říká, že je dal zasklíti r.1770 v červenci tehdejší duchovní správce P.Aquilin Hrdlička třeboňským sklenářským mistrem Karlem Nusbaumem. Svým kšaftem z r.1704 věnoval schwanzenberský vrchní hejtman třeboňský Theobald Karel Siebert z Lilienštejna, jehož bratr byl tehdy kanovníkem třeboňského kláštera (jmenoval se Ferdinand), na vydláždění ambitu ve zdejším klášteře 1.500 zlatých.

Lunety ve stěnách ambitu jsou vyzdobeny starobylými freskami. Koncem 17.stol. byly zabíleny a zakryty 27 obrazy ze života sv. Augustina, které maloval r.1706 pražský dvorní malíř Petr Keck. R.1901 byly tyto fresky při opravách odkryty a r. 1902 – 1903 restaurovány vídeňským malířem a restaurátorem Theofilem Melicherem. Ze 27 tympanonů (28tý tvoří vstup do kaple sv.Jana) je jich 12 vyplněno freskami, a to 5 na severní, 3 na východní, 3 na jižní a 1 na západní straně. 2.stigmatizaci sv.Františka z Assissi na hoře Alvermu. 4.Piláta představujícího Krista židům. 5.Ženy oplakávající Ježíše (hlavy Krista, Panny Marie a sv.Jana na tomto obraze byly doplněny Melicherem). 6. Umučení Krista na hoře Golgotě (je nad vchodem do zahrady). 7. Sv. Jakuba staršího v poutnickém rouše a Pannu Marii (vedle kaple sv.Jana s cechovním znamením postřihačů). 8.-10. Život a smrt sv.Zikmunda. 11. Sv.Annu s Pannou Marií na jedné a Ježíškem na druhé ruce (tzv.Anna Samatřetí – Mattercia). 12.Poslední soud (u schodů na kůr). Obraz č.2 Stigmatizace sv.Františka pochází ze 16.století, všechny ostatní z konce 14. nebo první poloviny 15. století a připisují se třeboňským mistrům: Michalovi (1405), Jindrovi (1458) a Janovi (1488).
Malíř Micha se připomíná dne 27.6.1405 jako professus třeboňského kláštera. S jeho jménem spojují se 3 obrazy v pražském Rudolfinu, 2 obrazy v archivu v Třeboni a obraz v Domaníně „Snětí Krista s kříže“. Vliv tohoto malíře, označovaného názvem „Mistr třeboňský“, na starší malířskou školu norimberskou prokázal Dr.H.Thode ve spise „ Die Malerschule von Nürnberg“.
Malíře Jindru si r.1458 vyžádal od třeboňského opata klášter Klosterbruck u Znojma.
Malíře Jana a jeho dvě léta po něm zesnulou manželku Annu pohřbil r.1488 třeboňský klášter s velkou okázalostí a jejich jména pojal mezi ostatní dobrodince kláštera do svého nekrologia.

Alchymie v klášteře:
V klášteře se za časů rožmberských horlivě pěstovala alchymie. Po smrti p.Petra Voka zůstával tu distillátor jménem Hans Humler (byl Němec) a obecný lid mu říkal Blivant. V lochu pod svou světničkou všelijaké vody distilíroval a lidem prodával. Jednoho času v zimě z pokoje svého v noci ven na plac za svou potřebou bosýma nohama v košili toliko vyšel, v tom vítr zarazil dveře od pokoje a zamkl, takže tam nikoliv nemohl, a nemoha se žádného dovolati, přinucen náramnou zimou šel do města a po domech se tlouk, div že nezmrznul, až naposledy pan Lukáš Mirotický (měšťan na dnešním čp.  v Panské ulici) slyšíc ho pro boha prositi, kázal otevříti a půjčil mu vlčího dalamanu a pantoflí, kterýžto jdouc k Donatovi zámečníkovi (dnes lékárna) svou příhodu mu oznámil, a aby mu zasej pokoj v klášteře otevřel, žádal, ano i taky mu dobře zaplatil. Měli z toho po celém městě smích.

Klášterní sýpka a pivovar
Po zřízení Spolského rybníka dal opat Norbert Heerman postavit v klášteře pivovar a obilní sýpku, z části na městské zdi (=hradbě). Na zdi sýpky byl ještě kolem r.1740 patrný letopočet 1688. Tento pivovar byl jen jedno poschodí vysoký, krytý šindelovou střechou a byl proto tak nízký, aby mnišským celám nebyl odňat rozhled k západu, slunce a vzduch. Sýpka měla 2 poschodí a rovněž šindelovou střechu.
Když opat Vojtěch Prechtl se rozhodl postavit velký tabulový sál, přestavěl sešlý, spadnutím hrozící pivovar v nový tříposchoďový s taškovou střechou. Sýpka také zvýšena na 3 poschodí, der mittlere Schüttplatz sklenut v horním štoku zřízeny obytné místnosti, nové schodiště a nahoře tašková střecha. Na paměť toho nachází se na budově nápis: viz víš.
Se stavbou nového pivovaru započato r.1736, následujícího roku přiveden pod střechu, 27.června 1737 byl vysvěcen a záhy na to se v něm začalo vařit. Po dobu stavby pivovaru vařil klášter v pivovaru obecním, z každé várky dostali páni radní dohromady 1 vědro dobrého piva, a nakonec všechno sousedstvo do spolka 2 sudy piva.
Starý klášterní pivovar byl velmi sešlý, podle plánu palíra Pavla Kalaczeny bylo záhodno pro novostavbu pojmout též kus městské zdi. Prelát Vojtěch Prechtl musel podepsat dne 28.ledna 1733 revers: Kněžna svolila aplikovat k novostavbě kus zdi (hradeb) mezi klášterem a zahradou od pivovaru dolů směrem k Hradecké bráně až za lusthauz stojící v klášterní zahradě v délce asi 136 pražských loket. Kdyby klášterní budovy měly časem přijíti k zboření, mí se městská zeď zase vrátit svému prvotnímu určení.

Za preláta Vojtěcha Prachtla (1719 – 1744)
byla obnovena a dokončena velká kostelní věž, postavena kaple Smrtelných úzkostí Krista Pána, pekárna v klášterním dvoře, trakt od Budějovické brány ke kostelu, sál prelaturní, skleník a besídka v klášterní zahradě.

Klášterní bibliotheka
Prelát Antonín Tichý, zvolený za opata r.1711, dal pro lepší bezpečnost před ohněm strhnouti tzv. krejčovnu, stojící mezi klášterem a prelaturou a místo ní postaviti klenutou vrátnici se spíží vedle a nahoře pohodlná obydlí. Z krajní světnice dal prolomiti vchod k hudebnímu kůru a do klášterní ložnice. Prelát Tichý zemřel 29.října 1719.

Roku  1717 byla uspořádána klášterní knihovna nad kaplí sv.Jana, jež měla 2.300 knih.

Roku 1740 zřídil Prelát Vojtěch Prachtl druhou bibliotheku v horním ambitu proti dveřím oratoře až ke vchodu na hudební kůr. Dáno do ní asi 550 knih odkázaných r.1737 ledenickým farářem P.Janem Mannem, asi 308 knih zděděných r.1740 po bavorovském děkanovi P.Augustinu Duscherovi, dále knihy získané od bošileckého faráře P.Václava Manna a od pí.Terezie Kaiserové z Lince.

Odkaz Theobalda Sieberta z Liliensteina
Z peněz odkázaných vrchním hejtmanem třeboňským Theobaldem Siebertem z Liliensteina r.1705 (1.500 zl.) dal třeboňský prelát Karel lépe zaříditi obydlí prelátské, krásně vymalovati kapli sv.Vincence, upraviti (sklenouti) cely kanovníků v 1.poschodí kláštera, které dosud byly většinou s táflovým stropem a bez kamen.
Krajní cela kanovnická při kostele byla proměněna r.1730 v oratoř, z níž proražena po presbytáře 2 okna. Toto oratorium bylo vysvěceno ke cit Neposkvrněného početí Panny dne 15.prosince 1730 prelátem Vojtěchem Prachtlem. Předposlední cela přeměněna r.1740 v ergastulum.
Kde byly zač.18.stol. v klášteře sýpky, pivovar, pekárna atd. – viz na obraze v rukopisu stA Třeboň A Nro 28.

Roku 1720 ist das Backhaus samt das Bäckern Wohnung, erbauet worden von Grund aus.
Und weilen die Stadt wegen der Stadtmauer sich hat nicht vergleihen wollen nicht können, als hat das Kloster eine neue Grundmauer gegen der Stadtmauer fundamentaliter aufgerichtet.

Dne 13.6.1792: Tu, kde bývala orelská tělocvična a dnes je loutkové divadlo, vedle křížové chodby, byl :starý refektář“ kde je vchod do zahrady (u fresky „Ukřižování Páně“) byl „malý refektář“. V poschodí nad kaplí sv.Jana Křtitele byl letní refektář.
V přízemí konventní budovy v rohu, kde se jde průchodem z nádvoří ke Zlaté stoce, byla nedostavěná bibliotheka. Kde je vchod ke kancelářím státních lesů, bývala klášterní pekárna, nad níž nebylo žádné poschodí, dál pak směrem k Budějovické bráně byl pivovar, spilka (kde je vchod na schody v risalitu s chronogramem) a humna.
Nad nedostavěnou bibliothekou byl nedostavěný letní refektář.
Nad pivovarem byly obilní sýpky.
Nad starou prelátskou kuchyní byl sál (později lesní úřad).
Podél horní dlouhé chodby, na níž dnes visí obrazy z legendy sv.Augustina, byly tzv.Kapucínské pokoje.